Švédský životopisný snímek dánského režiséra Pera Flye se věnuje zhruba čtyřletému
období života švédské zpěvačky a herečky Monicy Zetterlund. Tato pohledná mladá
blondýna (ale přitom žádná křehotinka) se rozhodla na počátku 60. let nejít spolu
s davem, přestat zpívat anglicky slavné americké jazzové fláky a začít
místo toho zpívat jazz ve svém rodném jazyce. Toto odvážné rozhodnutí (navíc v
době, kdy už jazz spíš uvadal a nastupoval rock ‘n‘ roll) jí sice vyneslo
slávu, ale i perné chvilky v osobním životě.
Struktura filmu a styl jeho zpracování jsou velmi podobné nedávnému Yves Saint Laurent. Na počátku své
kariéry bydlí Monica coby svobodná matka malé dcerky se svými rodiči v malém
městečku. Nepodaří se jí prorazit v Americe, pak je ale její kariéra
závratně nakopnuta, přestěhuje se i s dcerkou do Stockholmu, sláva jí
stoupne do hlavy, stane se z ní alkoholička a zažije i fatální
neúspěch (poslední místo na Eurovizi v roce 1963). Pak se ale zmátoří, nazpívá
další desku a stane se ještě více slavnou a nakonec se prosadí i v té Americe.
Jinými slovy, její život byl jistě zajímavý, ale nebyl zrovna dvakrát výjimečný
či dostatečně poutavý na to, aby se film, vyprávějící o poměrně krátkém časovém
úseku ze začátku její kariéry, stal atraktivním i pro někoho, kdo o existenci
této zpěvačky neměl dosud ani tušení. Resp. mohl by být, pokud by byl precizně a
výrazně natočený – co do stylu vyprávění je ale Valčík pro Monicu relativně fádní a obyčejný.
Edda Magnason v hlavní roli je profesně zpěvačka a textařka a ztvárněním
Monicy Zetterlund herecky debutuje. Je bez diskuze velice talentovaná a její
výkon je bravurní, jak z hereckého hlediska, tak z pěveckého (a navíc
je skutečné Monice dost podobná). Její postava je ale bohužel rozmazlená nána,
ze které se ve druhé polovině filmu stane sebestředná mrcha, která neví,
co chce, a pomalu se mění v zahořklou lidskou trosku. V žádném ohledu
nepůsobí sympaticky a je trochu problém s ní soucítit, když si pak prožívá
osobní traumata a cítí se vším a všemi zavržená a odmítaná. V tomto ohledu
mi přišla celkem nepochopitelná i romantická zápletka filmu, kdy Monica
opakovaně odmítá upraveného a pohledného basistu gentlemana, jenž po ní celou
dobu zamilovaně pokukuje, a dává místo něj přednost nevzhlednému a zarostlému
podivínskému režisérovi nezávislých filmů, který je introvertní a nudný
suchar.
Mnohem zajímavější je linie se vztahem Monicy a jejího otce, který nevěří schopnostem
své dcery, podkopává její sebedůvěru a byl by nejraději, kdyby se skromně držela
bídné práce spojovatelky telefonních hovorů v rodném městě. Hraje ho naprosto
neznámý Kjell Bergqvist, nicméně je opravdu vynikající. Díky jejich názorové
neshodě funguje velice dobře motivace hlavní hrdinky – po slávě a úspěchu baží
nejen kvůli lepšímu životnímu standardu pro sebe a pro svou dceru, ale i
kvůli tomu, aby tátovi vytřela zrak a dokázala mu, že se mýlil.
Velmi povedená je výprava filmu, dobové rekvizity, kostýmy, účesy i kulisy,
díky nimž je atmosféra 60. let navozena velice realisticky. Tempo snímku není
nijak zběsilé, film je natočený v tradičním střihu a prostý jakékoli tvůrčí
exhibice, ba právě naopak je režírovaný možná až příliš nenápadně. Naštěstí si
po celou dobu udržuje laťku v konstantní výšce mírného nadprůměru. Jen asi
dva momenty v celém filmu mi přišly jako nepodařené excesy vyvolávající
nechtěně smích (když hrdinka potratí poté, co velmi nepřesvědčivě upadne na
jevišti, a když se před souloží se zmíněným režisérem oba svlékají do naha do
rytmu skladby Ride of the Valkyries).
Fanoušci evropských životopisných dramat a milovníci padesát let staré skandinávské
hudby si jistě přijdou na své, pro všechny ostatní ale bude Valčík pro Monicu jen slušnou, dobře
udělanou, ale bohužel až příliš obvyklou retro podívanou, ovšem s několika
nadstandardně kvalitními hereckými výkony.
Žádné komentáře:
Okomentovat