Transcendence – Recenze – 40%

Sci-fi Transcendence „od tvůrců hitů Počátek a trilogie Temný rytíř“, natočil jako svůj režijní debut dvorní kameraman Christophera Nolana, Wally Pfister. Jeho film slouží mimo jiné jako důkaz toho, že Nolanův dozor z pozice producenta zkrátka nestačí na to, aby tím byly zaručeny kvality výsledného produktu.

Největší autority v oblasti výzkumu umělé inteligence, vědec Will (Johnny Depp) se svou manželkou Evelyn (Rebecca Hall) a kamarádem Maxem (Paul Bettany), přednášejí na vědeckém semináři, kde Will poodhalí své experimenty s mimořádně vyvinutým inteligentním softwarem. Při následném atentátu členů anti-technologické sekty je postřelen a ozářen radioaktivní kulkou. Zbývá mu pár týdnů života. Jeho žena přijde na nápad uploadovat jeho mysl do počítače s umělou inteligencí, aby mohl žít alespoň virtuálně. Will umírá, nicméně pokus se podaří. Digitální Will je ale „nějaký jiný“ a uvažuje zvláštně – Maxovi začne projekt připadat nebezpečný a distancuje se od něj, zatímco Evelyn je nadšená, že může mít manžela nadále u sebe, a umožní Willovi přístup na internet. Will se okamžitě nekonečněkrát nakopíruje do všech elektronických zařízení na světě a začne svou ženu instruovat, jak to zařídit, aby mohl dále expandovat a sílit. Po zbytek filmu se snaží ovládnout svět a Evelyn mu v tom slepě pomáhá.

Samozřejmě to pak nějak vygraduje, ale místo závěru ve stylu „celý svět proti ultimativnímu digitálnímu záporákovi, který je inteligentnější než součet inteligencí všech lidí, kteří kdy na Zemi žili“ (na který jsem se celkem těšil, protože je v průběhu filmu naznačován) se divák dočká mnohem komornějšího završení. Finále filmu vypadá asi tak, že Max spolu s dalším vědcem (Morgan Freeman), s jediným agentem FBI (Cillian Murphy) a s asi půltuctem vojáků a půltuctem anti-technologických aktivistů bojují ve vyprázdněném pouštním městečku s pomocí dvou kanónů proti zhruba patnácti vidlákům, které Will ovládá na dálku, neboť jim předtím vymyl mozky. Přišlo mi to docela neuspokojivé. A výraz „neuspokojivý“ je takovým klíčovým slovem pro tento film.

Především je zde nastoleno mnoho velice zajímavých otázek a filozofických dilemat, která by si asi zasloužila podrobnější rozbor. Na naprostou většinu z nich se ale tvůrci vykašlali, pravděpodobně proto, že by jejich film měl jinak namísto dvou hodin rovnou šest hodin. Kdyby se rozhodli místo celovečerního filmu natočit televizní seriál nebo minisérii, tak to mohlo být o něco zajímavější, protože tam by se bývalo mohlo jít víc do hloubky a teprve pak by byl intelektuální potenciál tak komplexního námětu, jaký Transcendence má, patřičně vytěžený. Na druhou stranu, kdyby z toho chtěli mít akční nářezovou science fiction pro divácké masy, tak mohli na nějaký filozofický přesah klidně hodit bobek a raději řádně vohulit akční scény. Takhle totiž zůstali rozervaní někde napůl cesty a z obou nabízených možností se nepřiblížili pořádně ani k jedné.

Akční scény se ve filmu kromě té závěrečné nevyskytují vůbec, po většinu času si postavy jen povídají. Naštěstí je hrají dobří a zkušení herci, nicméně ani ti si nedokázali poradit s absurdní demencí děje, který připomíná nějakou vykonstruovanou, dvacet let starou sci-fi báchorku, která se snaží diváky vyděsit nástrahami zlých moderních technologií a internetu. Příběh filmu je brutálně izolován od současného světa (vláda ani nikdo jiný si samozřejmě po celou dobu nevšimne toho, jaké monstrózní věci se jim to dějí přímo pod rukama, a nikoho z hrdinů nenapadne o tom všem kohokoli zpravit). Dialogy postav jsou místy až směšné a některé jejich činy jsou natolik dementní, že je nelze brát vážně (že jejich počínání sice může zastavit Willa, ale zároveň nastolit apokalypsu po celém světě, jim jaksi nedochází). Ve filmu, který se bere stoprocentně vážně, se takové nelogické kiksy nedají tolerovat.

Pak jsem měl trochu problém s tím, že mi digitální Will, zírající z obrazovky monitoru s obličejem Johnnyho Deppa, přišel od začátku do konce jak lidsky, tak ideologicky podstatně sympatičtější, než bylo pravděpodobně záměrem. Fungovalo by to lépe, kdyby byl o hodně démoničtější, nebezpečnější a jeho vize zvrácenější. Takhle ve mně vyvolával dojem někoho, kdo to myslí se světem dobře a chce ho napravit, akorát přitom používá o trochu kontroverznější metody, než jaké jsou považovány za obecně přijatelné. Proti němu bojující aktivisté jsou naopak prezentováni jako špinaví pomýlení teroristé žijící na útěku a filmu se nedaří je ukázat jako hrdiny bojující za správnou věc (přestože je vede sexy Kate Mara).

Za většinu zmíněných nedostatků viním scénáristu, který tímto filmem taktéž debutoval. Z hlediska režie totiž Transcendence není udělaná vyloženě špatně, herci jsou dobře vedení, emocionální scény jsou správně dojemné a Wally Pfister umí zkušeně komponovat záběry (přeci jen je hlavně kameraman). Jen se mu moc nedaří složit je do kompaktního celku a vtisknout jim nějakou dynamiku. Vzhledem k pomalejšímu tempu snímku bych odhadoval, že jeho záměrem bylo natočit spíš něco transcendentálnějšího než našlapanou řachandu, a že pak tvrdě narazil na překážku v podobě scénáře. Také je ale možné, že scénář tak špatný ze začátku nebyl a nějak se to podělalo až střihem.

Je to škoda, protože na podobném námětu se dalo velmi dobře stavět, dal se pojmout aktuálně a nadčasově, podobně jako nedávný film Ona, který také pracoval s jistým druhem umělé inteligence (avšak tam se na rozdíl od Transcendence naštěstí nevysvětlovalo, na jakém principu ta inteligence funguje). A na rozdíl od Transcendence je Ona opravdu inteligentní, sofistikovaná a současná.