Sacro GRA – Recenze – 30%

Vítězný snímek 70. ročníku Benátského filmového festivalu natočil italský režisér Gianfranco Rosi a ihned se jím zapsal do historie – poprvé byl totiž na festivalu oceněn v hlavní kategorii dokument. Film Sacro GRA nese název římského dálničního okruhu a nestranně sleduje všední život obyčejných lidí, kteří žijí v jeho blízkosti.

Zajímavé je, že film má premiéru netradičně v pondělí 5. května, přičemž je distribuován současně do kin (celkem do šesti, v ČR i na Slovensku), do televize (na kanálu Film Europe Channel) a na internet na stránky DAFilms.cz, kde se na něj budete moci podívat online zdarma (respektive zaplatit dobrovolný příspěvek v libovolné výši).

Není to ale dokument o dálnici, o té totiž nepadne kromě úvodního titulku ani slovo. Je to dokument o lidech a o střípcích z jejich každodenních životů (které jsou vzájemně prostříhány do formy mozaiky). Bohužel, u většiny z nich jsem vůbec nepochopil, jakou spojitost mají jejich životy s onou dálnicí – nezdá se totiž, že by měla na jejich samotnou existenci a případné živobytí jakýkoli vliv (to, že žijí v její blízkosti, rozhodně není samo o sobě dostačující). U některých je přitom tato souvislost jasná na první pohled (záchranář jezdící se sanitkou, dvě bezdomovkyně žijící na kraji vozovky v karavanu), nicméně u dalšího nejméně tuctu postav je velice nezřetelná a zdánlivě neexistující (rybář lovící na řece úhoře, tři rodiny žijící v paneláku na sídlišti, botanik chránící palmy před napadením brouky, majitel zámečku sloužícího jako prostředí pro autory fotorománů, dvě barové tanečnice, parta mužů likvidující staré rakve, a tak dále). Samozřejmě mě napadalo, že ten rybář se může potýkat s tím, že dálnice znečišťuje prostředí kolem řeky, tudíž se úhořům nedaří tak dobře jako kdysi, nebo že třeba ty tři rodiny žijí na sídlišti proto, že jejich původní obydlí byla zničena při stavbě silnice. Z filmu samotného to ale v žádném případě ani náznakem nevyplývá. A u mnohých postav mi ta souvislost s dálnicí nedošla vůbec, a to ani po dlouhém uvažování. Občasné prostřihy na uhánějící auta toho moc nezachraňují.

U žádné z postav neexistuje cokoli podobného příběhu nebo dramatickému oblouku. Když už to vypadá, že některá z těch epizodek bude mít něco jako pointu, tak ta je násilně utnuta a záměrně nedořečena. Např. ten botanik, co poslouchá, které palmy jsou napadeny brouky, začne vyrábět nějaké chemické přípravky a zvukové vibrace na jejich likvidaci. Docela by mě zajímalo, jestli byl ve své snaze brouky zahubit úspěšný, avšak odpověď na tuto otázku snímek nenabízí, neboť skončí dřív, než na ty chemické a audio útoky vůbec dojde. Podobný pocit jsem měl ze sekvence, ve které se velká skupina věřících modlí, zpívá křesťanské písně a k něčemu užasle vzhlíží, ale v přesvětlených záběrech není šance poznat, co je objektem jejich pozornosti.

Sacro GRA je totiž dokument umělecký, takže se dá předpokládat, že jeho tvůrce jím chtěl říct něco hlubšího, nastavit něčemu zrcadlo, případně poukázat na cosi palčivého. V oficiálním textu distributora se píše, že „Rosiho kamera zachycuje život vedle dálnice nezaujatě, bez jakýchkoli zásahů nebo plánovaných vlivů na diváka. Nabízí širokou různorodost domácností, profesí, osobností, sociálních vrstev a přirozený rytmus každodenního života. Režisér se vyhýbá hlubší analýze, aby tak objevil neviditelné světy, poetiku, krutost a rozpory současné Itálie a světa.“ Celkem musím s tímto tvrzením souhlasit. Ve výsledku ve mně ale film vyvolával pocit neuvěřitelné nudy, protože ta poetika každodenního života v něm není zrovna dvakrát zajímavá, právě naopak je veskrze všední a nenabízí nic neobvyklého či pozoruhodného. Film vytváří dojem slepence z několika náhodných subjektů, pozorovaných velice pasivně. Z hlediska nějaké myšlenkové interpretace a náhledu do lidského soukromí působí jako velmi povrchní a nepříliš poutavá podívaná.

Snaha o nějaké tematické propojení jednotlivých střípků z celé té skládačky se poněkud míjí účinkem. Např. když rybář porcuje meloun, tak jeho žena si čte v časopise fotoromán (a v jiné epizodce zas fotoromán vzniká), ale vypadá to spíš, jako by jí ho režisér schválně podstrčil, aby si v něm četla, než že by si v podobných časopisech běžně listovala.

Jediný zajímavý mi přišel vousatý stařík žijící v bytě se svou dcerou (možná to byla dcera), který říkal celkem kuriózní věci, říkal je moc hezky, s krásnou výslovností a s krásným hlasem (italsky). Mohl by prorazit jako čtenář audioknih.

Na Benátském festivalu vítězí zejména artové snímky, které jsou nějakým způsobem výrazné svou uměleckou hodnotou a ztvárněním (poslední dva ročníky vyhráli Faust Alexandera Sokurova a Pieta Kim Ki-duka) a dokument Sacro GRA v tomto ohledu příliš nevybočuje. Gianfranco Rosi ho natáčel dva roky a dalších osm měsíců ho stříhal. Není to na něm ovšem moc poznat – kdyby mi chtěl někdo tvrdit, že celý film vznikl během šesti až dvanácti měsíců, neměl bych důvod mu to nevěřit.