Vítězný snímek 70. ročníku Benátského filmového festivalu natočil italský
režisér Gianfranco Rosi a ihned se jím zapsal do historie – poprvé byl totiž na
festivalu oceněn v hlavní kategorii dokument. Film Sacro GRA nese název římského dálničního okruhu a nestranně sleduje
všední život obyčejných lidí, kteří žijí v jeho blízkosti.
Zajímavé je, že film má premiéru netradičně v pondělí 5. května,
přičemž je distribuován současně do kin (celkem do šesti, v ČR i na
Slovensku), do televize (na kanálu Film Europe Channel) a na internet na
stránky DAFilms.cz, kde se na něj budete moci podívat online zdarma (respektive
zaplatit dobrovolný příspěvek v libovolné výši).
Není to ale dokument o dálnici, o té totiž nepadne kromě úvodního titulku
ani slovo. Je to dokument o lidech a o střípcích z jejich každodenních
životů (které jsou vzájemně prostříhány do formy mozaiky). Bohužel, u většiny z nich
jsem vůbec nepochopil, jakou spojitost mají jejich životy s onou dálnicí –
nezdá se totiž, že by měla na jejich samotnou existenci a případné živobytí
jakýkoli vliv (to, že žijí v její blízkosti, rozhodně není samo o sobě dostačující).
U některých je přitom tato souvislost jasná na první pohled (záchranář jezdící
se sanitkou, dvě bezdomovkyně žijící na kraji vozovky v karavanu), nicméně
u dalšího nejméně tuctu postav je velice nezřetelná a zdánlivě neexistující
(rybář lovící na řece úhoře, tři rodiny žijící v paneláku na
sídlišti, botanik chránící palmy před napadením brouky, majitel zámečku
sloužícího jako prostředí pro autory fotorománů, dvě barové tanečnice, parta
mužů likvidující staré rakve, a tak dále). Samozřejmě mě napadalo, že ten rybář
se může potýkat s tím, že dálnice znečišťuje prostředí kolem řeky, tudíž
se úhořům nedaří tak dobře jako kdysi, nebo že třeba ty tři rodiny žijí na
sídlišti proto, že jejich původní obydlí byla zničena při stavbě silnice. Z filmu
samotného to ale v žádném případě ani náznakem nevyplývá. A u mnohých
postav mi ta souvislost s dálnicí nedošla vůbec, a to ani po dlouhém
uvažování. Občasné prostřihy na uhánějící auta toho moc nezachraňují.
U žádné z postav neexistuje cokoli podobného příběhu nebo dramatickému
oblouku. Když už to vypadá, že některá z těch epizodek bude mít něco jako
pointu, tak ta je násilně utnuta a záměrně nedořečena. Např. ten botanik,
co poslouchá, které palmy jsou napadeny brouky, začne vyrábět nějaké chemické
přípravky a zvukové vibrace na jejich likvidaci. Docela by mě zajímalo, jestli
byl ve své snaze brouky zahubit úspěšný, avšak odpověď na tuto otázku snímek
nenabízí, neboť skončí dřív, než na ty chemické a audio útoky vůbec dojde.
Podobný pocit jsem měl ze sekvence, ve které se velká skupina věřících modlí,
zpívá křesťanské písně a k něčemu užasle vzhlíží, ale v přesvětlených záběrech
není šance poznat, co je objektem jejich pozornosti.
Sacro GRA je totiž dokument umělecký, takže se dá
předpokládat, že jeho tvůrce jím chtěl říct něco hlubšího, nastavit něčemu
zrcadlo, případně poukázat na cosi palčivého. V oficiálním textu
distributora se píše, že „Rosiho kamera zachycuje život vedle dálnice
nezaujatě, bez jakýchkoli zásahů nebo plánovaných vlivů na diváka. Nabízí
širokou různorodost domácností, profesí, osobností, sociálních vrstev a
přirozený rytmus každodenního života. Režisér se vyhýbá hlubší analýze, aby tak
objevil neviditelné světy, poetiku, krutost a rozpory současné Itálie a světa.“
Celkem musím s tímto tvrzením souhlasit. Ve výsledku ve mně ale film
vyvolával pocit neuvěřitelné nudy, protože ta poetika každodenního života v něm
není zrovna dvakrát zajímavá, právě naopak je veskrze všední a nenabízí
nic neobvyklého či pozoruhodného. Film vytváří dojem slepence z několika náhodných
subjektů, pozorovaných velice pasivně. Z hlediska nějaké myšlenkové
interpretace a náhledu do lidského soukromí působí jako velmi povrchní a
nepříliš poutavá podívaná.
Snaha o nějaké tematické propojení jednotlivých střípků z celé té
skládačky se poněkud míjí účinkem. Např. když rybář porcuje meloun, tak jeho
žena si čte v časopise fotoromán (a v jiné epizodce zas fotoromán vzniká),
ale vypadá to spíš, jako by jí ho režisér schválně podstrčil, aby si v něm
četla, než že by si v podobných časopisech běžně listovala.
Jediný zajímavý mi přišel vousatý stařík žijící v bytě se svou dcerou
(možná to byla dcera), který říkal celkem kuriózní věci, říkal je moc hezky, s krásnou
výslovností a s krásným hlasem (italsky). Mohl by prorazit jako čtenář
audioknih.
Na Benátském festivalu vítězí zejména artové snímky, které jsou nějakým
způsobem výrazné svou uměleckou hodnotou a ztvárněním (poslední dva ročníky
vyhráli Faust Alexandera Sokurova a Pieta Kim Ki-duka) a dokument Sacro GRA v tomto ohledu příliš
nevybočuje. Gianfranco Rosi ho natáčel dva roky a dalších osm měsíců ho
stříhal. Není to na něm ovšem moc poznat – kdyby mi chtěl někdo tvrdit, že celý
film vznikl během šesti až dvanácti měsíců, neměl bych důvod mu to nevěřit.
Žádné komentáře:
Okomentovat