Láska, soudruhu (Mieletön elokuu) – Recenze – 30%

Na Mezinárodní festival mládeže a studentstva v Helsinkách roku 1962 se sjíždějí delegace států z celé Evropy. Českou reprezentaci představují čtyři muži – tři z nich v čele s Janem (Miroslav Etzler) tvoří jazzovou kapelu a velí jim mladý zapálený komunista (Kryštof Hádek), který vychvaluje socialismus do nebes a dává bedlivý pozor na to, aby někdo ze skupiny náhodou nepodlehl vábivému kapitalismu. Nejvíce práce má s Janem, který spíš než obdivovat severskou cizinu přijel do Helsinek vyhledat svou dávnou lásku Elsu (Kati Outinen), se kterou se naposledy viděl před dvaceti lety a od té doby mu režim nepovolil za ní vycestovat…

Je poměrně překvapivé, že Jan objeví Elsu už krátce po příjezdu do Helsinek, protože ta naštěstí bydlí stále na té samé adrese. Je překvapená, neboť si myslela, že Jan je dávno mrtvý (přestože o sobě dával vědět, tak jeho dopisy do zahraničí neprošly). Oba zjistí, že i po těch dvaceti letech k sobě chovají velmi silné city a přemýšlejí, co s tím, protože po skončení festivalu se Jan bude muset vrátit domů a ve Finsku mu nikdo zůstat nedovolí. Vedoucí delegace se navíc zamiluje do Elsiny neteře, najednou se v něm začne prát ideologie a napadne ho, jestli ten kapitalismus nakonec nebude lepší volbou. Výsledkem je, že postavy si na plátně prožívají svá romantická vzplanutí a rozpačitě spolu tlachají o ničem (asi by to mělo vypadat, jakože Elsa si vlastně není jistá, jestli se vůbec chce na stará kolena do nějakého vztahu pouštět), zatímco děj filmu okolo nich po prvních dvaceti minutách prakticky odumře, totálně ztratí tempo a už se mu ho nikdy nepodaří získat zpět.

Nejprve jsem se domníval, že jde o film český. Na plakátu byl velmi výrazný Miroslav Etzler, pod ním se krčil Kryštof Hádek a Kati Outinen v pozadí hrála už v Klaunech Viktora Tauše. Zápletka filmu mi připomněla svým žánrem i stylizací nedávné Něžné vlny (úsměvná nenáročná dobová komedie, v níž je tehdejší režim značně idealizován, a která zahřeje u srdíčka). Ve skutečnosti jde ale o finsko-norsko-českou koprodukci, přičemž scénář i režii mají na svědomí dvě v podstatě neznámé finské tvůrkyně (jedna psala scénář, druhá film režírovala). Ovšem kdybych tohle nevěděl a někdo se mi snažil tvrdit, že to je např. nový film Jiřího Vejdělka nebo Tomáše Bařiny, tak bych neměl důvod mu to nevěřit.

Pokud bych měl na snímku něco pochválit, tak snad jedině herecké výkony mladšího zamilovaného páru (Hádek a finská Elena Leeve) a dobové reálie týkající se festivalu (zatímco mladí jsou nadšení a plní energie, starší generace jím pohrdá coby komunistickou propagandou). Dále mě potěšil ten fakt, že Čechy hrají opravdu Češi, zatímco Finy hrají Finové, Rusy Rusové a tak dále. Výjimkou je Jan Budař, který si střihnul mini-roličku propagandistického sovětského básníka a stal se tak nejzábavnější postavou celého filmu. Škoda, že je v něm pouze třicet vteřin.

Přestože je film Láska, soudruhu inzerován jako komedie, tak se potýká se zásadním problémem v podobě nedostatku funkčního humoru a v jeho nekonzistenci. Různé komediální přístupy jsou v něm splácány dohromady bez ladu a skladu:

1)      Na obě romantické zápletky je pohlíženo velmi naivně jako na láskyplné a idylické, přičemž zejména protagonisté mladšího páru dávají najevo své souznění duší takovým způsobem, že je to až nechtěně směšné. Kupříkladu spolu vedou takovéto rozhovory (v angličtině):

                        On: „Napiš na papír tři věci, které bys v životě chtěla udělat.“

                        (Odsednou si od sebe, každý napíše na papír tři věci.)

                        On: „Tak co tam máš?“

                        Ona: „Chtěla bych vidět velryby.“

                        On: „No to je super, to mám v tom seznamu taky. Co dál?“

                        Ona: „Pak bych chtěla vidět sopku.“

                        On: „No to je neuvěřitelný, já taky. Co máš jako třetí?“

                        Ona: „Že bych se chtěla plavit na lodi.“

                        On: „Fantastický, tak to máme úplně stejný přání.“

(Samozřejmě mě napadlo, že si to on všechno vymyslel a jen opakoval to, co ona řekla, aby ji snáze sbalil, protože obsah jeho seznamu není vidět. Pak mi ale nedochází, proč by jí nutil psát to na papír a riskoval tak, že se na ten jeho kdykoli koukne.)

2)   Do toho je zaimplementovaná satira a pokusy o sofistikovanější břitký humor. Příkladem budiž vedlejší postava promiskuitní (až děvkařské) slečny, která se v průběhu filmu tahá na festivalu s náhodnými chlapci jenom proto, že to jsou cizinci, a okamžitě se s nimi rozchází, jakmile se objeví nějaký hezčí a perspektivnější. Většinou jde o budoucí významné osobnosti, např. o Gagarina nebo o Leeho Harveyho Oswalda (z čehož má vyplývat humor).

3)    Pokaždé, když jistý státní úředník zvedne ruku, nebo s ní švihne, nebo s ní někomu pokyne, tak to udělá zvuk, jako když práská bičem. Problém je v tom, že tento efekt se ozve jen třikrát (!) za celý film, protože ten úředník se ve filmu vyskytuje jen asi minutu na začátku a dvě minuty ke konci a kromě něj nikdo další tento zvukový efekt nedělá. Pak je jedinkrát použit zvuk výstřelů z pistole ve chvíli, kdy někdo píše na psacím stroji. Žádný další podobný pokus o audio-groteskový humor se ve filmu nevyskytuje.

Dokonce ani z tak slibné scény, jako když musí hlavní hrdinka někam dojet autem, ale neumí řídit, a tak jede hrozně pomalu a naráží do věcí, se nepodařilo finské režisérce vykřesat vůbec nic. Kromě toho její film kompletně postrádá dynamiku a místy se stává až nesnesitelně pomalým, zejména v pasážích, kdy Jan hraje s kapelou vyloženě utahanou melodii na saxofon (a koulí u toho očima, aby to bylo srandovní). Neúspěšná je i snaha vylíčit hrdiny filmu dostatečně sympaticky – Hádkova postava je vrcholně nesympatická asi až do dvou třetin filmu a Jan s Elsou se chovají jako idioti (což je částečně způsobeno nechytrým dějem a jeho podzápletkami, které obsahují několik zcela nelogických nedorozumění a velmi trapných scénáristických berliček). Občas to vynahrazují příjemné záběry severské přírody, ale ani těm se nedaří zaplácnout příběhovou prázdnotu.

Co se týče Kati Outinen, tak nemohu říct, že by hrála špatně. Nicméně mi přišlo, že je do tohoto typu filmu velmi špatně obsazena. Hodila by se spíš do ponuřejších snímků než do rozverné idylické romantické komedie (předtím hrála často ve filmech Aki Kaurismäkiho a ani Klauni, kde ztvárnila mentálně postiženou, nebyli zrovna optimističtí). Má hrát romanticky zamilovanou a láskou poblouzněnou, ale v jejím podání je to poněkud nevěrohodné. Je o tři roky starší než Miroslav Etzler, ale ve filmu vypadá, jako by byla o patnáct let starší (rozhodně ji nechci urazit, prostě mi to tak připadalo). Zkrátka na mě její postava vyzáblé prodavačky klobouků (+ ještě je z nějakého důvodu také jasnovidka) nepůsobila dojmem někoho, do koho by se mohl někdo bláznivě zamilovat (na rozdíl třeba od Elišky Balzerové v Ženách v pokušení, které ironicky tehdy bylo ještě o osm let více, než kolik je dnes Kati Outinen, a přesto byla její image sexappealem hýřící zralé ženy mnohem přirozenější).

U lehké komedie vyprávějící o tom, jak pravá láska zvítězí nad zubem času i nad nástrahami zlého režimu, se nepředpokládá, že se bude divák nudit nad jejím předvídatelným a rozvleklým příběhem a otravovat u banálních dialogů a nepravděpodobně se vyvíjejících, rádoby komických situací. Ale právě v tom snímek Láska, soudruhu bohužel selhává.