Na Mezinárodní festival mládeže a studentstva v Helsinkách roku 1962
se sjíždějí delegace států z celé Evropy. Českou reprezentaci představují
čtyři muži – tři z nich v čele s Janem (Miroslav Etzler) tvoří
jazzovou kapelu a velí jim mladý zapálený komunista (Kryštof Hádek), který
vychvaluje socialismus do nebes a dává bedlivý pozor na to, aby někdo ze
skupiny náhodou nepodlehl vábivému kapitalismu. Nejvíce práce má s Janem,
který spíš než obdivovat severskou cizinu přijel do Helsinek vyhledat svou
dávnou lásku Elsu (Kati Outinen), se kterou se naposledy viděl před dvaceti
lety a od té doby mu režim nepovolil za ní vycestovat…
Je poměrně překvapivé, že Jan objeví Elsu už krátce po příjezdu do
Helsinek, protože ta naštěstí bydlí stále na té samé adrese. Je překvapená,
neboť si myslela, že Jan je dávno mrtvý (přestože o sobě dával vědět, tak jeho dopisy
do zahraničí neprošly). Oba zjistí, že i po těch dvaceti letech k sobě chovají
velmi silné city a přemýšlejí, co s tím, protože po skončení festivalu se
Jan bude muset vrátit domů a ve Finsku mu nikdo zůstat nedovolí. Vedoucí
delegace se navíc zamiluje do Elsiny neteře, najednou se v něm začne prát
ideologie a napadne ho, jestli ten kapitalismus nakonec nebude lepší
volbou. Výsledkem je, že postavy si na plátně prožívají svá romantická
vzplanutí a rozpačitě spolu tlachají o ničem (asi by to mělo vypadat, jakože
Elsa si vlastně není jistá, jestli se vůbec chce na stará kolena do nějakého
vztahu pouštět), zatímco děj filmu okolo nich po prvních dvaceti minutách prakticky
odumře, totálně ztratí tempo a už se mu ho nikdy nepodaří získat zpět.
Nejprve jsem se domníval, že jde o film český. Na plakátu byl velmi výrazný
Miroslav Etzler, pod ním se krčil Kryštof Hádek a Kati Outinen v pozadí hrála
už v Klaunech Viktora Tauše.
Zápletka filmu mi připomněla svým žánrem i stylizací nedávné Něžné vlny (úsměvná nenáročná dobová komedie,
v níž je tehdejší režim značně idealizován, a která zahřeje u srdíčka).
Ve skutečnosti jde ale o finsko-norsko-českou koprodukci, přičemž scénář i
režii mají na svědomí dvě v podstatě neznámé finské tvůrkyně (jedna psala
scénář, druhá film režírovala). Ovšem kdybych tohle nevěděl a někdo se mi
snažil tvrdit, že to je např. nový film Jiřího Vejdělka nebo Tomáše Bařiny, tak
bych neměl důvod mu to nevěřit.
Pokud bych měl na snímku něco pochválit, tak snad jedině herecké výkony
mladšího zamilovaného páru (Hádek a finská Elena Leeve) a dobové reálie
týkající se festivalu (zatímco mladí jsou nadšení a plní energie, starší
generace jím pohrdá coby komunistickou propagandou). Dále mě potěšil ten fakt,
že Čechy hrají opravdu Češi, zatímco Finy hrají Finové, Rusy Rusové a tak dále.
Výjimkou je Jan Budař, který si střihnul mini-roličku propagandistického
sovětského básníka a stal se tak nejzábavnější postavou celého filmu. Škoda, že
je v něm pouze třicet vteřin.
Přestože je film Láska, soudruhu
inzerován jako komedie, tak se potýká se zásadním problémem v podobě nedostatku
funkčního humoru a v jeho nekonzistenci. Různé komediální přístupy jsou v něm
splácány dohromady bez ladu a skladu:
1)
Na obě
romantické zápletky je pohlíženo velmi naivně jako na láskyplné a idylické,
přičemž zejména protagonisté mladšího páru dávají najevo své souznění duší
takovým způsobem, že je to až nechtěně směšné. Kupříkladu spolu vedou takovéto rozhovory
(v angličtině):
On: „Napiš na
papír tři věci, které bys v životě chtěla udělat.“
(Odsednou si
od sebe, každý napíše na papír tři věci.)
On: „Tak co
tam máš?“
Ona: „Chtěla
bych vidět velryby.“
On: „No to je
super, to mám v tom seznamu taky. Co dál?“
Ona: „Pak bych
chtěla vidět sopku.“
On: „No to je
neuvěřitelný, já taky. Co máš jako třetí?“
Ona: „Že bych
se chtěla plavit na lodi.“
On: „Fantastický,
tak to máme úplně stejný přání.“
(Samozřejmě mě napadlo, že si to on všechno
vymyslel a jen opakoval to, co ona řekla, aby ji snáze sbalil, protože obsah
jeho seznamu není vidět. Pak mi ale nedochází, proč by jí nutil psát to na papír a riskoval tak, že se na
ten jeho kdykoli koukne.)
2) Do toho je
zaimplementovaná satira a pokusy o sofistikovanější břitký humor. Příkladem
budiž vedlejší postava promiskuitní (až děvkařské) slečny, která se v průběhu
filmu tahá na festivalu s náhodnými chlapci jenom proto, že to jsou
cizinci, a okamžitě se s nimi rozchází, jakmile se objeví nějaký hezčí a
perspektivnější. Většinou jde o budoucí významné osobnosti, např. o Gagarina nebo
o Leeho Harveyho Oswalda (z čehož má vyplývat humor).
3) Pokaždé, když
jistý státní úředník zvedne ruku, nebo s ní švihne, nebo s ní někomu
pokyne, tak to udělá zvuk, jako když práská bičem. Problém je v tom, že
tento efekt se ozve jen třikrát (!) za celý film, protože ten úředník se ve
filmu vyskytuje jen asi minutu na začátku a dvě minuty ke konci a kromě něj nikdo
další tento zvukový efekt nedělá. Pak je jedinkrát použit zvuk výstřelů z pistole
ve chvíli, kdy někdo píše na psacím stroji. Žádný další podobný pokus o audio-groteskový
humor se ve filmu nevyskytuje.
Dokonce ani z tak slibné scény, jako když musí hlavní hrdinka někam
dojet autem, ale neumí řídit, a tak jede hrozně pomalu a naráží do věcí, se
nepodařilo finské režisérce vykřesat vůbec nic. Kromě toho její film kompletně
postrádá dynamiku a místy se stává až nesnesitelně pomalým, zejména v pasážích,
kdy Jan hraje s kapelou vyloženě utahanou melodii na saxofon (a koulí u
toho očima, aby to bylo srandovní). Neúspěšná je i snaha vylíčit hrdiny filmu dostatečně
sympaticky – Hádkova postava je vrcholně nesympatická asi až do dvou třetin
filmu a Jan s Elsou se chovají jako idioti (což je částečně způsobeno
nechytrým dějem a jeho podzápletkami, které obsahují několik zcela nelogických nedorozumění
a velmi trapných scénáristických berliček). Občas to vynahrazují příjemné
záběry severské přírody, ale ani těm se nedaří zaplácnout příběhovou prázdnotu.
Co se týče Kati Outinen, tak nemohu říct, že by hrála špatně. Nicméně mi
přišlo, že je do tohoto typu filmu velmi špatně obsazena. Hodila by se spíš do
ponuřejších snímků než do rozverné idylické romantické komedie (předtím hrála
často ve filmech Aki Kaurismäkiho a ani Klauni, kde ztvárnila mentálně postiženou, nebyli zrovna
optimističtí). Má hrát romanticky zamilovanou a láskou poblouzněnou, ale
v jejím podání je to poněkud nevěrohodné. Je o tři roky starší než
Miroslav Etzler, ale ve filmu vypadá, jako by byla o patnáct let starší
(rozhodně ji nechci urazit, prostě mi to tak připadalo). Zkrátka na mě její
postava vyzáblé prodavačky klobouků (+ ještě je z nějakého důvodu také
jasnovidka) nepůsobila dojmem někoho, do koho by se mohl někdo bláznivě
zamilovat (na rozdíl třeba od Elišky Balzerové v Ženách v pokušení, které ironicky tehdy bylo ještě o osm let
více, než kolik je dnes Kati Outinen, a přesto byla její image sexappealem
hýřící zralé ženy mnohem přirozenější).
U lehké komedie vyprávějící o tom, jak pravá láska zvítězí nad zubem času i
nad nástrahami zlého režimu, se nepředpokládá, že se bude divák nudit nad jejím
předvídatelným a rozvleklým příběhem a otravovat u banálních dialogů a
nepravděpodobně se vyvíjejících, rádoby komických situací. Ale právě v tom snímek
Láska, soudruhu bohužel selhává.
Žádné komentáře:
Okomentovat