Dvojník (The Double) – Recenze – 90%

Simon (Jesse Eisenberg) má nudné zaměstnání, kde si ho ani po sedmi letech nikdo není schopen zapamatovat, je nesmělý, osamělý a introvertní. Je platonicky zamilován do kolegyně jménem Hannah (Mia Wasikowska), ale kvůli své plachosti se ji bojí oslovit (alespoň ji pozoruje z domova dalekohledem, protože bydlí shodou okolností naproti jejímu bytu). Pak se v práci objeví nová posila, mladík James, který vypadá úplně přesně jako Simon (a hraje ho taky Eisenberg), ale povahově je zcela odlišný – je to charismatický playboy se značnou sebedůvěrou a vysokou úspěšností jak u žen, tak v práci. Simon je jediný, kdo si všimne jejich vzájemné podobnosti, kterou ostatní zcela ignorují. Oba muži se spřátelí. James začne Simonovi ze začátku radit, jak si víc věřit, a Simon pro něj na oplátku udělá nějaké testy pro zaměstnance. Čím dál víc ale začne James narušovat jeho život a po čase si dokonce začne přisvojovat jeho identitu, přízeň Hannah a pracovní úspěchy. Na plané Simonovy pokusy získat svůj život zpět reaguje James vydíráním. Je zřejmé, že se Simona jeho dvojník snaží nahradit…

Film je inspirován stejnojmenným románem Fjodora Michailoviče Dostojevskijho (velmi volně) a jde o druhý film herce a režiséra Richarda Ayoadeho, známého především ze seriálu IT Crowd. Pokud jeho debut Jmenuji se Oliver Tate připomínal svou atmosférou filmy Wese Andersona (zejména Rushmore), pak Dvojník připomíná překvapivě konzistentní mix Brazilu a Klubu rváčů. Ayoade tím pádem razantně změnil styl i žánr a je to rozhodně změna k lepšímu. Je sice pořád vidět, že svůj vlastní a osobitý styl ještě stále hledá, ale v každém případě je to na dobré cestě. Dvojník zatím působí spíš, jako by ho natočil David Fincher nebo Terry Gilliam. Což je, řekl bych, pro Ayoadeho obrovská pochvala.

Film se odehrává v alternativní dystopické minulosti (podle techniky bych to odhadoval na 80. léta), kde vládne velmi podivný státní aparát, ve kterém lidé často páchají sebevraždy, jsou osamělí a tráví své životy prací v anonymních byrokratických korporacích. Vypadá to dost orwellovsky a rozhodně to působí dost neutěšeným dojmem. Tvůrci se podstatně vyřádili na výpravě a ošéfovaná je i výtvarná a zvuková stránka filmu. Triky jsou bezvadné (Eisenberg se často vyskytuje dvakrát v jednom obraze a výsledek je maximálně přirozený). Práci s kamerou a s osvětlením bych označil za velice rafinovanou a hudbu často nahrazují jen ruchy a výrazné tóny bez melodie. Jde o podstatně chytřejší a sofistikovanější film, než byl Jmenuji se Oliver Tate. A to se odráží i na scénáři.

Hrdinové Dvojníka se chovají inteligentně, rozumně uvažují a divák chápe, proč dělají to, co dělají. Hlavní hrdina je omezován pouze okolnostmi a jinými postavami, nikoli svou vlastní blbostí. Bylo pro mě velmi snadné s ním soucítit a dokonce se s ním i částečně identifikovat, záleželo mi na něm a zajímalo mě, jak se svou neblahou situací naloží a jak ji bude řešit. Samozřejmě by to nefungovalo, kdyby ho nehrál vynikající herec. Jesse Eisenberg v tomto ohledu předvádí svůj nejlepší výkon od The Social Network a svou dvojroli perfektně zvládá – jen málokdy jsem si nebyl jistý, jestli se dívám na Simona, nebo na jeho dvojníka (každému z nich Eisenberg propůjčil jiné grimasy a jinou řeč těla). Velmi dobří jsou i ostatní herci, a to včetně nejmenších rolí (cameo tu má i Chris O´Dowd z IT Crowd).

Celkem se divím tomu, že je film propagován jako černá komedie. Její humor je totiž opravdu jen příležitostný a opravdu velmi černý. Nejvtipnější jsou dialogy typu:

Policista: Vy neplánujete spáchat sebevraždu?

Simon: Já? Ne.

Policista: Určitě ne?

Simon: Určitě ne.

Asistent policisty: Šéfe, mám si teda k němu napsat „ne“?

Policista: Napiš si „možná“.

Pokud vám to nepřijde vtipné, tak se u Dvojníka asi moc za břicho popadat nebudete. Jinak jsou ale dialogy velmi chytré a humor vyplývá i z jejich občasné absurdity. Celkem absurdní je vlastně celá zápletka, která se dá samozřejmě dlouho rozebírat a všemožně interpretovat. Film totiž obsahuje obrovské množství roztomilých detailů, o jejichž skutečném významu by se mohlo dlouze polemizovat. Za komedii bych ho ale neoznačil, Dvojník je spíš směs psychologického dramatu a thrilleru s depresivní atmosférou (místy velmi hutnou) a černý humor je v něm jen jako ozvláštňující prvek. Jeho hlavní deviza ale spočívá v tom, že je bravurně napsaný a výtečně natočený. Každý záběr je v něm naprosto přesný a perfektní. Jen tempo chvílemi kolísá (čtvrtá pětina je celkem utahaná, naštěstí má film jen hodinu a půl).  

Dvojník je lahůdka z příběhového, estetického i psychologického hlediska. Je to vymazlený film, který baví, napíná i stimuluje mozkové závity. Obrovské překvapení. Výborně. Jen tak dál.