Krátká verze: Grandhotel Budapešť
je nový film Wese Andersona, takže pokud se vám líbily některé jeho předchozí
filmy (např. Život pod vodou nebo Až vyjde měsíc, oba vynikající), tak
jděte i na tenhle, protože je kvalitní, originální, vtipný, pozoruhodný, hravý
a rozhodně naprosto odlišný od drtivé většiny všeho ostatního, co máte možnost vidět v kinech. Stejně jako starší kousky Wese Andersona, kterým je Grandhotel Budapešť svou atmosférou a
vizuálem dost podobný, neboť oplývá režisérovým tradičním, nezaměnitelným
rukopisem.
Dlouhá verze: Mladý spisovatel (jehož jméno nikdy nezazní, hraje ho Jude
Law) pobývá v šedesátých letech v luxusním Grandhotelu Budapešť kdesi ve
východní Evropě v Republice Zubrowka. Setkává se zde s majitelem
Moustafou (F. Murray Abraham), který mu u večeře vypráví, jak k hotelu přišel.
Jako mladý pikolík pracoval ve třicátých letech pro původního vlastníka, pana
Gustava (Ralph Fiennes ve velmi atypické roli galantního a šarmantního gentlemana,
který se netají zálibou v obstarožních stařenkách). Ten od jedné své
zákaznice zdědí vzácný obraz, čímž se stane trnem v očích jejích příbuzných,
zejména pak pro jejího syna (Adrien Brody), který na Gustava pošle zabijáka (Willem
Dafoe). Zero Moustafa (prakticky neznámý Tony Revolori) mu oddaně pomáhá
vypořádat se s nezávidění hodnou situací a postupně si získává jeho
přízeň. Aby toho nebylo málo, tak Gustave je podezřelý z vraždy majitelky
obrazu a navíc začíná válka…
V dalších rolích mimo jiné Jeff Goldblum, Saoirse Ronan (s mateřským
znaménkem ve tvaru Mexika přes celou tvář), Edward Norton, Tilda Swinton
(namaskovaná na 90 let), Jason Schwartzman, Bill Murray, Bob Balaban Tom Wilkinson,
či Owen Wilson. Známých tváří je tu jak naseto, v důsledku čehož naprostá většina
z nich nemá ani malé vedlejší role, nýbrž spíš jen zábavná camea. Někteří
z nich se objeví opravdu jen na deset vteřin, během čehož řeknou jednu až
dvě věty a tím jejich úloha ve filmu skončí.
Wes Anderson je vynikající režisér s neuvěřitelným vizuálním cítěním,
skvělým smyslem pro vyprávění příběhů, bravurní filmovou optikou a nadpozemskou
schopností udělat scénu vtipnou jenom na základě toho, jak postaví kameru. I kdybyste
nevěděli, že tento film natočil on, bezpečně byste to poznali nejpozději po 90
sekundách. Dialogy, herecké výkony, vtipy, střih, hudba, výprava, vizuální
efekty, vypiplané detaily… To všechno je naprosto super, přičemž se to skládá
do zcela konzistentního a roztomilého celku, který je po okraj narvaný tunou
vtípků a ještě se na něj hezky kouká. Na mnoha místech jsem měl chuť film
pozastavit a chvilku se dívat jen na statické obrázky a hledat v nich gagy
schované ve druhém plánu, které tam jistojistě jsou. Např. když se na scéně
objeví holohlavý drsný vězeň Harvey Keitel, který je potetovaný po celém těle,
ale všechna ta tetování vypadají, jako by po něm čmáraly děti v první třídě
základní školy…
Děj je většinou příjemně nepředvídatelný, každou chvíli se totiž může stát opravdu
cokoli. Bizarní absurdnosti tvoří významnou roli v Andersonově poetice,
stejně jako retro stylizace, tentokrát ještě znatelnější než v režisérových
předchozích filmech – všechny flashbacky z třicátých let (tzn. drtivá většina
filmu) jsou totiž natočeny ve formátu 4:3. Zároveň Anderson významně těží z postupů
a nápadů, které jsou už několikrát ověřené, pro jeho osobitý režijní styl už
takřka typické a u jeho filmů přinejmenším očekávatelné, takže mnozí mohou
namítnout, že se jednoduše opakuje, protože to už není originální. Já tvrdím,
že to je ještě pořád originálnější než 95% ostatní americké produkce, čímž pádem
to stále stojí za pozornost. Buďme za každý další Andersonův film rádi,
přestože je stylově podobný těm předchozím. Na vytříbenou dokonalost Života pod vodou a Až vyjde měsíc však Grandhotel Budapešť nedosáhne, protože v něm
nefungují tak dobře emoce, postavy jsou plošší a příběh o něco méně rafinovaný.
Žádné komentáře:
Okomentovat