Na čtyři Oscary (včetně kategorie nejlepší film) nominované britské drama
vypráví o bývalém novináři a vládním poradci Martinovi (Steve Coogan), jemuž se
po ztrátě zaměstnání naskytne možnost napsat do časopisu příběh sedmdesátileté
Irčanky Philomeny (Judi Dench). Ta padesát let tajila existenci svého ztraceného
nemanželského syna, kterého porodila v klášteře, kde žila kvůli otěhotnění
v mladém věku, a kterého jí jeptišky odebraly a prodaly k adopci
neznámému páru. Nyní by svého syna ráda našla a Martin se jí rozhodne pomoci.
Vezme ji tudíž do Ameriky, protože všechny stopy vedou tam. Inspirováno
skutečnými událostmi.
Snímek se rozhodně příliš nevěnuje oné „detektivní“ linii, ta je totiž
utnuta asi v polovině filmu a už vůbec není založená na tom, že by hlavní
hrdinové hledali nějaké stopy a usilovně pátrali. Sice postupem času dojdou k jistým
nečekaným odhalením, o ty tu ale nejde. Hlavním cílem tohoto filmu je totiž být
milý a příjemný a působit správně na emoce. Což se mu daří, především díky
režii zkušeného Stephena Frearse (Královna,
Show začíná) a hereckým výkonům
ústřední dvojice.
Zpočátku filmu je příběh promíchán s flashbacky, ve kterých sledujeme
Philomenin život v klášteře a utrpení, kterého se jí jako matce tříletého
chlapce dostalo. Nejvíce času je posléze věnováno vzájemným rozhovorům
Philomeny s Martinem, týkajících se zejména otázek ohledně jejího života a
jejího syna, ale také křesťanské víry. I přes zavrženíhodný čin klášterních
jeptišek totiž Philomena zůstala věrnou církvi, zatímco Martin je ateista,
v Boha nevěří a křesťanské praktiky a pánbíčkářství mu přijdou v některých
případech až směšné. Snímek zdařile vykresluje kontrast mezi jejich charaktery,
kdy Martin je spíš sofistikovaný intelektuál používající v běžné řeči
odborné a knižní termíny, zatímco Philomena je prostá a jednoduchá žena, která
si nadšeně čte harlekýnky, líbí se jí dementní černošské komedie ala Agent v sukni a jako správná křesťanka
je hrozně hodná a na všechny se usmívá.
Philomena opravdu je milý a příjemný film, navíc plný jemného humoru,
přestože se v něm místy odehrávají osudové, dramatické a nekomediální
věci. Ty jsou ovšem brány s nadhledem a s lehkostí. Philomena
rozhodně nespadá do kategorie laciných dojáků, které ždímají z diváků slzy
pomalu násilím, veškerá dojemnost z filmu plynoucí je zcela přirozená a
nevtíravá.
Herci jsou samozřejmě vynikající. Kdyby nebyli dobří, film by nefungoval.
Postava Martina působí, jako by byla psaná Stevu Cooganovi na tělo (a je fakt,
že dotyčný spolupracoval na scénáři) a Judi Dench je roztomilá a starou Irčanku
objevující v Americe zcela nový svět vystihla naprosto přesně. Akorát její
stylizace do obyčejné a průměrně inteligentní důchodkyně není zrovna dvakrát
věrohodná. Jako kdyby chtěla Cate Blanchett hrát gaučovou povalečku. Režie
Stephena Frearse je bravurní.
Celkově mám z Philomeny
podobný pocit jako z nedávného filmu Richarda Linklatera Bernie, kterého jsem z hlediska
hereckých výkonů, atmosféry, režie i všeho ostatního pochvalně popsal zhruba stejně.
Včetně toho, že není příliš výrazný a kromě příjemného pocitu nezanechá nic moc
hlubšího. Je to velmi dobře natočený a řemeslně zvládnutý filmařský kousek,
učaruje ale asi stejně, jako by učaroval podobně dojemný „hřejivý lidský
příběh“ v nějakém časopise, pokud by byl napsaný stejně kvalitně. Do
televize ideální.
Žádné komentáře:
Okomentovat