Dojemný příběh podle skutečných událostí, které popsal ve své
autobiografické knize bývalý britský důstojník Eric Lomax, převedl do filmové
podoby v podstatě neznámý režisér Jonathan Teplitzky. Předvedl tím slušně
odvedené filmařské řemeslo, ale přesto si s tak ambiciózním počinem, jenž
pojednává o lidské houževnatosti, o lidském utrpení, o cti a o odpuštění,
ukousl příliš velké sousto.
Anglie, 60. léta. Eric Lomax (Colin Firth) jezdí pravidelně na sraz
veteránů druhé světové války, až jednoho dne se ve vlaku seznámí se sympatickou
Patti (Nicole Kidman) a časem ji pojme za manželku. Ta si ho vezme, aniž by
tušila, že si ho bere i s traumaty z války, kdy upadl do japonského
zajetí a byl odvlečen do Thajska, tam byl nucen ke stavbě železnice (té samé,
co je stavěna v Mostě přes řeku Kwai),
byl mučen a zakusil příkoří, která na něm zanechala trvalé následky. Patti
se kvůli stavům svého manžela trápí a vyhledá jeho nejlepšího přítele Finlayho
(Stellan Skarsgard), aby jí pověděl, co se tenkrát v zajateckém táboře přihodilo.
O některých událostech ale ani Finlay nechce mluvit…
Události z 60. let se střídají s dobovými flashbacky, ve kterých
sledujeme dění za války u Japonců, kde mladého Erica hraje Jeremy Irvine. Obě
dějové roviny jsou v silném barevném kontrastu – v depresivní Anglii
převládá šedá a modrá, zatímco ve slunné výhni thajské pece (natáčelo se v Austrálii)
je dominantní oranžová. Lidské drama v nich vyprávěné může kdekomu
připadat obyčejné a obvyklé, nicméně zhruba v polovině filmu se stane
poněkud zajímavějším díky zvratu, který posune děj filmu trochu jiným směrem.
Jonathan Teplitzky celkem hezky řemeslně režíruje obě linie – jedna je
atraktivnější svým děním, ve druhé jsou zajímavější herci – ale režíruje jaksi
na autopilota. Jeho styl je fádní a nepůvodní a jaksi není schopen udělat
cokoli originálního, vybočujícího nebo jakkoli výrazného. Celý film se kvůli
tomu zbytečně utápí v motivech a ve scénách, které jsme v jistých obměnách
viděli už mockrát v jiných filmech, a Teplitzky k nim nic nového
nepřidává. Je to škoda, protože Koleje osudu
rozhodně nejsou špatné a nejsou ani špatně natočené, jsou však natočené
nevýrazně (až bezvýrazně), kvůli čemuž na ně bude bohužel pravděpodobně rychle
zapomenuto a příliš výrazný dojem déle než pár dnů po zhlédnutí nezanechají.
Dojemné pasáže sice fungují, ale výhradně díky tomu, že v nich hraje
dojemná hudba, že v nich dobře hrají kvalitní herci, a že dojemná je už ta
samotná story, okolo které se to celé točí. Možná že právě na to Teplitzky až
příliš spoléhal, neboť kromě osobního tvůrčího vkladu opomenul i zdůraznit
emoce, které se pořádně dostaví až v úplném závěru snímku. Do té doby film
místy působí až příliš chladně, sterilně a mírně vypočítavě. A neškodilo by mu
prokrácení (dvě hodiny jsou znát).
Přes to všechno se mi ale Koleje
osudu vlastně líbily, zejména díky hercům, kteří jsou famózní. Nejvíc prostoru
má samozřejmě Colin Firth, který podává velmi přirozený a uvěřitelný výkon.
Překvapivě se drží zpátky, moc se neprojevuje a dělá postavu hlavního hrdiny
velmi zajímavou a stojící za pozornost. Jeremy Irvine je na tom podobně. Nicole
Kidman a Stellan Skarsgård mají jen velmi vedlejší role, jejich výkony jsou
však přinejmenším adekvátní, podle očekávání. Nikdo z dotyčných ale nehraje
nijak okázale a nikdy nedá průchod něčemu odvážnějšímu nebo údernějšímu, což je
místy škoda. Platí to i pro Hirojukiho Sanadu, představitele jediné větší
japonské role.
Příběh je to velmi dobrý, funkční a hrají v něm vynikající herci,
kteří ovšem nedostali příležitost se pořádně předvést. Je to drama klasického
střihu, vhodné i pro starší diváky a velmi vhodné zejména pro ty, kteří mají tendenci
snadno se dojímat. Film, který mohl dopadnout ještě mnohem lépe, kdyby se ho chopil
někdo zkušenější a schopnější.
Žádné komentáře:
Okomentovat