Enrico Olivieri (Toni Servillo) je vážený předseda nejvýraznější italské
politické strany. Nemá smysl pro humor a působí extrémně seriózně. Prochází osobní
krizí, lidé ho nemají moc rádi a jeho názorům nerozumí. A jednoho dne Enrico
zmizí. Nepozorovaně odletí do Paříže na návštěvu k dávné známé a svému
tajemníkovi nechá jen dopis, že si potřebuje na neurčito provětrat hlavu. Tomu
se před novináři daří jeho absenci ututlat, ale když už to začne být podezřelé,
rozhodne se pro riskantní řešení. Na pozici lídra strany dosadí jeho
bratra-dvojče (také Toni Servillo). Sofistikovaný filozof a básník ovšem bere
prášky proti schizofrenii a je trochu blázen. Svou žoviálností, usměvavou
tváří, jasným vyjadřováním a přístupem k lidem si ale podmaní veřejnost a
preference strany začnou strmě stoupat, zatímco skutečný politik relaxuje ve
Francii…
Italský film Ať žije svoboda je
inteligentní, komorní, spíš festivalový (byl k vidění na loňském festivalu
v Karlových Varech) a vhodný raději do menších kin, resp. do televize. Je
avizován jako drama/komedie, ovšem tu komedii berte s rezervou. Veškerý
humor totiž vyplývá pouze z námětu a z postavy Enricova střeleného
bratra a v celém filmu není téměř nic, co by se dalo označit za vtip.
Domnívám se, že čím je divák inteligentnější, tím srandovnější mu bude snímek
připadat. Jde o nejlehčí možný humor, jakého lze vůbec dosáhnout.
Trumfem filmu je čím dál populárnější Toni Servillo v hlavní dvojroli,
kterého musí spolehlivě identifikovat každý, kdo viděl nějaké snímky Paola
Sorrentina, např. Božský či Velká nádhera, nebo nedávno uvedené Následky lásky. Servillo dokazuje, že je
opravdu Pan Herec, kterému stačí drobná změna v obličejovém výrazu, aby
divák automaticky rozeznal, kterého z bratrů v danou chvíli hraje. Jeho
výkon není nijak okázalý, právě naopak si vystačí jen s minimalistickými výrazovými
prostředky, ovšem velmi přirozenými a přesnými. To je na něm sympatické a svým
způsobem rozkošné. Pochybuji, že by se film dočkal takové pozornosti, kdyby v něm
hrál oba bratry někdo jiný.
Sympatická je i délka sahající jen málo přes hodinu a půl. Tempo filmu je
loudavé a film samotný není v žádném případě agresivní v jakémkoli slova
smyslu, takže ho lze doporučit třeba i starším zájemcům o kvalitní
kinematografii. Dokonce i politická satira v něm obsažená je sice
zřetelná, ale působí spíš podprahově a neupozorňuje na sebe. Funguje mnohem
lépe, než v dva týdny starém Kandidátovi.
Režisérem je prakticky neznámý Ital Roberto Andò, který film natočil podle
vlastní knihy. Je patrně velmi schopný filmový tvůrce a časem jistě posbírá
řadu cen z mnoha festivalů, o finančním úspěchu se ale už tak jistě mluvit
nedá. Film Ať žije svoboda, velmi oceňovaný
v domovské Itálii, má své kvality, ovšem nepředpokládám, že by se na něj
čeští diváci hrnuli v houfech.
Žádné komentáře:
Okomentovat