Životní šance (One Chance) – Recenze – 60%

Paul Potts byl obyčejný outsider s nadváhou, bydlel s rodiči, život mu házel klacky pod nohy, a i když uměl skvěle zpívat, nebylo mu to nic platné, protože v zapadlém průmyslovém maloměstě operu nikdo neocenil. Pracoval jako prodavač mobilních telefonů a s obtížemi splácel účty. Pak se ale přihlásil do soutěže Británie má talent a vyhrál ji.

Film Životní šance je tudíž takovým celovečerním doplňkem k tomuto videu:

Je určený především pro ty z vás, kteří se o tomto člověku chtějí dozvědět víc (ale není to dokument, jde o čistě hraný film), případně pro ty, kteří si chtějí dopřát nenáročné a mírně dojemné drama s komediálními prvky o americkém snu v britském podání.

Kdyby se projektu chopili Američané, byl by asi výsledkem přehnaně vydírající, lacině manipulativní a emoce ždímající doják. Naštěstí se tak nestalo, Britové se v tomto ohledu totiž dokážou ještě relativně držet na uzdě a nepřekročit práh snesitelnosti, co se zbytečné sentimentálnosti a patetičnosti týče. Režisérem je David Frankel, který sice je Američan, ale je to zároveň velmi dobrý filmař, jehož snímky Ďábel nosí Pradu a Nadějný rok mohu vřele doporučit, protože jsou skvělé a zábavné. Ani ostatní kousky v jeho (převážně televizní) kariéře nejsou k zahození.

Film kopíruje tradiční schéma, ve kterém se z nuly stává úspěšný miláček davů. Jeho výhodou je, že popisuje skutečné události (s malými úpravami samozřejmě), a že jeho hrdinou není jako obvykle pohledný hezoun/nafintěná modelka, ale řadový a obyčejný chlap s pupkem a s dírou v úsměvu. Hraje ho velmi dobře James Corden s umělým chrupem a veškerý zpěv má na svědomí opravdu Paul Potts (který se ve filmu samotném vůbec neobjeví, z videa výše jsou vystříhány jen autentické výrazy plačících porotců a nadšené davy).

Dost jsem bál, že podobně jako v Marley a já bude David Frankel z diváků přehnaně dolovat slzy, k tomu ale naštěstí nakonec nedošlo. Některé momenty jsou však přeci jen drobet přehnané. Film zbytečně klade důraz na to, jaký je hlavní hrdina chudák. Začíná monologem: „Vždycky jsem chtěl zpívat. Ve škole se mi kvůli tomu smáli.“ a následuje sestřih toho, jak ho parta kluků honí po městě a šikanuje prakticky až do dospělosti. Podobných chvilek je ve filmu naštěstí poskrovnu. Ještě zmíním tu, kdy Paulovi najdou v hrdle nádor (chudáčkovi), ten sebou v bolestech sekne na amatérském operním představení (chudáček), musí na operaci, po které nemůže skoro ani mluvit, natož zpívat (chudáček), a když se mu zpěv konečně v plné síle vrátí, tak ho téměř vzápětí srazí auto (chudáčka). Tomu už jsem se zasmál (a nevím, jestli ta pasáž měla působit komicky záměrně). Dojde i k naplnění obvyklého klišé, že Paulovi na konci filmu všichni v slzách aplaudují, včetně těch, kteří se mu vysmívali, ponižovali ho a uštědřovali mu kopance.

Ve vedlejších rolích se zaskvěli výborní Colm Meaney a Julie Walters jako Paulovi rodiče, či Alexandra Roach v roli Paulovy přítelkyně. Nejvíc mě ale bavil Mackenzie Crook, který si střihl bizarní komickou figurku Paulova nadřízeného a zároveň kamaráda, střeleného vagabunda, který je věčně nad věcí, nabalí si fanynku fantasy a má nejlepší hlášky a výrazy. Vyjma jeho je většina humoru ve filmu spíš situačního charakteru a i tak snímek spadá spíš do žánru dramatu než do komedie.

Životní šance je příjemný film, přívětivý, milý. Jeho cílem je vyzařovat naději a přimět diváka uronit slzu, kterou však místy doluje až příliš lacině. Díky britským hercům a britské atmosféře je k přežití a na jedno podívání ideální. Jen doufám, že po něm nebude následovat série podobných filmů, které se také budou zaměřovat na výherce nejrůznějších pěveckých nebo talentových soutěží a na jejich osudy.