Následky lásky (Le Conseguenze dell'amore) – Recenze – 60%

Po značném úspěchu italského režiséra Paola Sorrentina s Velkou nádherou, která to dotáhla na nominaci na Oscara za nejlepší cizojazyčný film, se do našich kin dostává i jeho starší snímek z roku 2004, Následky lásky.

Film vypráví o padesátiletém Tittovi, který žije mnoho let ve švýcarském hotelu, kde je zmítán nedostatkem vlastní fantazie, každodenní nudnou rutinou a všeobjímající prázdnotou života. Je to velmi chladný, odtažitý, ostýchavý a introvertní člověk. Charismatický a tajemný, přesto ne zrovna dvakrát zajímavý (výborně ho hraje Toni Servillo, Sorrentinův oblíbený herec, viz. Velká nádhera nebo Božský).

Jde o směsici několika žánrů, včetně dramatu, romantického filmu a gangsterky. Kriminální i romantický motiv jsou však zastoupeny jen okrajově. V průběhu filmu se sice ukáže, že hlavní hrdina má cosi společného s mafií (co přesně, to vám neprozradím) a sblíží se s hotelovou servírkou, kterou se odváží poprvé oslovit až po dvou letech od jejího nástupu (moc romantická ta zápletka není), ale obě tyto roviny se začnou ve větší míře projevovat až ve druhé polovině filmu. Následky lásky ale rozhodně nejsou založené na ději, nýbrž jim jde spíš o vykreslení atmosféry a o důkladnou studii lidského charakteru.

To, jakým způsobem různé náhlé změny narušují Tittův nezáživný životní stereotyp, a jakým způsobem na ně on reaguje, je hlavním tématem a motivem umělecky ambiciózního snímku, na kterém je vidět, že Paolo Sorrentino dokázal svůj nesporný talent velmi dobře využít už před deseti lety. Kompozice záběrů a práce s kamerou jsou velmi působivé, střih a hudba precizní a Sorrentinova režie v rámci evropských filmů značně nadstandardní. Je ale trochu škoda, že výstupním produktem všeho toho tvůrčího potenciálu a nezměrného množství talentu je film, na který se hodí zhruba stejný popis, jako na jeho hlavního hrdinu. Chladný, s minimem emocí, tajemný a vzbuzující očekávání, zároveň však nepříliš zajímavý.

Rozhodně ho mohu bezvýhradně doporučit festivalovým duším. A intelektuálům, kteří hltají umělecké snímky s filozofickou hloubkou, protože z něj budou nadšení. Stejně jako jsem byl já nadšený z Velké nádhery, vedle které se ovšem Následky lásky jeví jako takový malý a komorní filmeček.

Mám ve filmu přinejmenším dvě oblíbené scény, které mi přijdou naprosto geniální buď svou myšlenkou, nebo sofistikovaností dialogů (jednou z nich je úplný závěr). Také mě bavily vcelku zábavné vedlejší postavičky (např. důstojný pár manželů v důchodu, kteří jsou nuceni potupně si pronajímat pokoj v hotelu, přestože před lety sami hotel vlastnili, než začal manžel koketovat s hazardem). Pořád je toho ale příliš málo nato, aby to konstantně udrželo pozornost běžného diváka.

Následky lásky rozhodně mají sílu oslovit a zaujmout. Se schopností ohromit už je to horší.