Shun Li a Básník (Io sono Li) – Recenze – 60%

Festivalové pocitové drama natočené debutujícím režisérem v koprodukci Itálie – Francie.

Shun Li je čínská dělnice, kterou z textilky na okraji Říma přeloží do baru v přímořském rybářském městečku. Hrdinka středního věku se seznamuje s novým prostředím, s jeho krásou a s místní rybářskou komunitou. Doufá, že se jí podaří vydělat dost peněz na to, aby mohla zaplatit svému osmiletému synovi dokumenty, které mu umožní emigrovat za ní do Itálie.

Pokud tento film obsahuje něco, co by se dalo případně označit za děj, tak snad jedině motiv cudného přátelství, které se rodí mezi Shun Li a starým rybářem – příležitostným básníkem. I ten se ale odehrává spíš na pozadí snímku, který je založen hlavně na atmosféře, vykresleném prostředí a na působivých obrazech. Natočené to není špatně, herci jsou slušní, není to nudné ani nezajímavé (sociální aspekty, jako je pocit odcizení v cizí zemi, se dokonce podařilo realizovat velmi dobře). Na druhou stranu, když se tvůrci pokoušejí nějak se vyjadřovat ke kritice globalizace, míjí se to účinkem. Stará čínská poezie, kterou je film občas prokládán, je docela hezká.

Nedá se ovšem říct, že bych byl z filmu jakkoli nadšený, nebo že by mě něčím oslovil. Vyloženě se mi líbila snad akorát jediná scéna, a to když v jednu chvíli naprší, stoupne hladina moře a voda nateče do přilehlých budov, včetně toho baru, kde jako každý den sedí štamgasti, tentokrát ovšem v holinkách. Podobných poetických momentů je však ve filmu minimum. Jinak mi příliš nezáleželo na jeho hrdinech ani na jejich osudech, což je zřejmě způsobeno nedostatečným vykreslením jejich charakterů. O hlavní hrdince se nedovíme nic kromě toho, že je pracovitá, že má syna, že je jí smutno, a že její dědeček byl rybář. O tom rybáři-básníkovi se toho nedovíme o nic víc. S takovými postavami je potom těžké soucítit a vnímat jejich emoce a prožívat je s nimi.

Abych byl ale alespoň trochu objektivní, tak za mnou v kině seděly dvě starší dámy, které byly filmem zjevně velmi dojaté, odcházely téměř v slzách a říkaly si, jak to bylo „sice smutný, ale krásný“.