Americká adaptace stejnojmenného románu australského spisovatele Markuse
Zusaka vypráví o zhruba dvanáctileté dívce Liesel (Sophie Nélisse), která se
těsně před druhou světovou válkou dostane v Německu do pěstounské rodiny –
její matka je totiž komunistka. Na malém městě se spřátelí se spolužákem, učí
se číst (knihy si bez dovolení „půjčuje“ ze starostova domu, kde mají velkou
knihovnu, proto ten název) a pomáhá svým náhradním rodičům schovávat před
nacisty židovského mladíka (něco jako v Musíme si pomáhat).
Neútěšné drama natočil Brian Percival, který má za sebou bohatou televizní a
seriálovou tvorbu (Panství Downton) a
zvládá bez problému vtisknout snímku dobovou atmosféru, motivovat herce k dobrým
hereckým výkonům (především Geoffrey Rush a Emily Watson v rolích pěstounů
jsou vyloženě skvělí) a natočit film patřičně výpravně a vizuálně líbivě. O tom
žádná.
Problém ale vidím v tom, že Zlodějka
knih se bere neuvěřitelně vážně a je až přehnaně seriózní a příšerně
patetická, přičemž bohatě splétá motivy jako je láska, osud, válka, smrt a
podobně. Např. hned ve druhé minutě jsme svědky toho, jak před očima hlavní hrdinky
umírá její malý bratříček. Snímek je velmi depresivní a při dolování emocí z diváka
tlačí na pilu tak, že ve výsledku máte nutkání se těm smutným událostem spíš
smát, než u nich plakat. Vlastně jsem byl ještě docela rád, když došlo k jediné
veselé scénce z celého filmu, a to když Geoffrey Rush nanosí do sklepa
sníh, aby si mohli s Liesel a s tím židovským mladíkem (který
pochopitelně nesmí vystrčit nos z domu) postavit sněhuláka a koulovat se.
Náhlý závan optimismu je však vzápětí vystřídán další náloží těžkého tragična.
Film začíná slovy vypravěče, kterým je Smrťák. Na začátku řekne něco o tom,
že „Nikdo nežije věčně“, a pak se ozve s nějakým ironickým komentářem
jednou za půl hodiny. Ke konci, když Hitler bombarduje nějaké město, říká: „Té
noci jsem byl Hitlerovým nejvěrnějším služebníkem.“ Podobné průpovídky se ale
svým stylem do zbytku filmu vůbec nehodí a neobsahují nic, co by ospravedlnilo
jejich existenci (kromě toho, že na konci vám vyslepičí hlavní poselství
filmu).
Postavy mezi sebou celou dobu mluví anglicky. S tím bych neměl
problém. Nicméně, mluví anglicky se zřetelným německým přízvukem a občas
nějaký ten dialog proloží výrazy typu „ja“ či „nein“, což je dost komické/rušivé
a pokud to byl záměr, tak mi zásadně uniká jeho smysl.
Další problém mám s tempem snímku, které je poměrně dost loudavé a
nijak obsáhlý děj se táhne jak nudle přes dvě hodiny. Krom jediné napínavé
sekvence a brutálně přehnaně dojemného závěru je navíc film příliš nevýrazný a
takový nemastný, neslaný. Částečně za to může hlavní hrdinka, která je
nezajímavá a málomluvná šedá myška (mladá herečka, která ji hraje, rozhodně
špatná není, na její výkon si nestěžuji) a částečně klišovitý příběh, který
kombinuje obvyklé propriety dramat z období války s dětskými hrdiny.
Zlodějka knih je konzistentní a drží pohromadě a jistě v sobě
skrývá silný příběh, který je však podán v tuctovém a nebývale chladném
filmu. Po technické stránce není moc co vytýkat, kategorie jako kostýmy, kamera
i hudba (John Williams) jsou naprosto v pořádku, ale po stránce obsahové a
především realizační už by se nemálo připomínek našlo. Věřím však, že spousta
diváků tvůrcům tohoto filmu skočí na špek a opravdu si budou myslet, že jde o maximálně
důležitý film, který se vyjadřuje ke hrůzám války a k lidskému utrpení a
upřímně se u něj dojmou a popláčou si u něj.
Žádné komentáře:
Okomentovat