Ron Woodroof (Matthew McConaughey) je elektrikář, hráč býčího rodea a
texaský rodák. Jednoho dne mu v nemocnici překvapivě diagnostikují virus
HIV a dají mu měsíc života, za což je pošle do háje, protože přece „není žádná
buzna“. Pak se ale jeho zdravotní stav začne zhoršovat, Ron pochopí závažný
stav situace a podplatí zaměstnance nemocnice, aby mu nosil experimentální lék
proti AIDS. Ten ale nepomáhá, takže se Ron vydá do Mexika pro léky, které úřady
pro kontrolu léčiv v USA zakázaly. Propašuje je, ozkouší na sobě jejich
pozitivní účinky a začne je prodávat potřebným, v čemž mu pomáhá
transvestita Rayon (Jared Leto).
Na Oscara v kategorii nejlepší film nominované, skutečnými událostmi
inspirované drama natočil téměř neznámý kanadský režisér Jean-Marc Vallée a je
to zřejmě vynikající režisér, který měl k dispozici skvělý scénář a
přetvořil ho v téměř dokonalý produkt, který má daleko k sentimentálnosti
i patetičnosti, kterými filmy podobného ražení, ve kterých je AIDS hlavním motivem,
obvykle trpí. V Klubu poslední
naděje (název odkazuje na podnik, který Ron založí, aby mohl neschválené
léky legálně distribuovat mezi nemocné) navíc vyloženě excelují Jared Leto a
především Matthew McConaughey, kteří neváhali kvůli roli shodit několik desítek
kilogramů a docílit tak razantní fyzické změny, která je srovnatelná např. se
zhubnutím Christiana Balea pro roli v Mechanikovi.
Hlavní hrdina je na první pohled vulgární, rasistický a homofobní vidlák,
který si dopřává alkoholu a kokainu a nemá problém poslat vás někam. Přesto si
k němu divák od samého počátku vytvoří jisté sympatie, protože to je
klaďas, který jedná na rovinu, chová se inteligentně a navíc se z něj v průběhu
filmu stane o trochu lepší a tolerantnější člověk a o trochu menší homofob.
Není sporu o tom, že Matthew McConaughey předvádí v roli Rona Woodroofa zdaleka
nejlepší výkon své dosavadní kariéry. Dokázal mu vtisknout dostatečné charisma,
smysl pro humor a silnou osobnost.
Film se neuchyluje k tradičním klišé a rozhodně se nevěnuje problémům a pocitům lidí nakažených virem HIV, nebo se jim věnuje velmi okrajově. Především totiž vypráví o lidské houževnatosti a o boji s farmaceutickými koncerny za lidská práva. K tomu si přičtěte fungující dobovou atmosféru druhé poloviny 80. let a skvělou práci maskérů (McConaugheyho kruhy pod očima a vystouplé lícní kosti jsou až strašidelné).
V poslední třetině tempo filmu trochu upadne a snímek se začne odvíjet po
předvídatelnější cestě. Za sebe bych se obešel i bez celkem zbytečné vedlejší role
starostlivé doktorky, kterou hraje Jennifer Garner. Je sice moc hezká a nehraje
špatně, ale pro příběh není příliš důležitá (je tam vlastně jen kvůli jisté nedotažené
romantické linii) a její věčně melancholický výraz v obličeji, který
působí, jako by měla každou chvíli začít brečet, mě už začínal otravovat.
Žádné další výtky mě však už nenapadají. Klub poslední naděje je ukázkou skvěle odvedeného filmařského
řemesla, kterému nechybí silný příběh, smysl pro nadhled a skvělí herci, díky
kterým je zážitek z filmu vskutku labužnický.
Žádné komentáře:
Okomentovat