Blízko od sebe (August: Osage County) – Recenze – 80%

Na vyprahlém americkém středozápadě se do rodného domu sjíždí celá rodina. Dědeček (Sam Shepard) totiž bez předchozího varování zmizel a není k nalezení. Už to údajně jednou udělal – odjel k pobřeží, pár dní se projížděl na loďce a pak se zase vrátil. Jeho ženu (Meryl Streep), která má rakovinu ústní dutiny a je věčně na prášcích, je potřeba psychicky podpořit. Pod jednou střechou se tudíž po letech sejdou její tři dcery. Jedna (Julianne Nicholson) je svobodná a žije s rodiči, druhá (Julia Roberts) zvažuje rozchod s nevěrným manželem (Ewan McGregor), otcem její dcery (Abigail Breslin), a třetí (Juliette Lewis) je čerstvě zasnoubená se starším bohatým nápadníkem (Dermot Mulrone). Kromě nich přijíždějí i jejich strýc s tetou (Chris Cooper a Margo Martindale) se synem (Benedict Cumberbatch). Jenže u domu zastaví policista se zprávou, že dědeček si sice skutečně vyjel plavit se na loďce, ale zároveň se utopil a zemřel. Smutná událost dá ve společnosti velmi vyhraněných charakterů zbývajících členů rodiny do pohybu velké množství konfliktů, během kterých najednou začnou vystupovat na povrch všechny staré rodinné rány a křivdy a nejeden schovaný kostlivec vypadne ze skříně…

De facto konverzační drama natočil John Wells, převážně televizní režisér a scénárista (výjimku tvoří hvězdně obsazené drama Manažeři, které ovšem v našich kinech nešlo) podle divadelní hry Tracyho Lettse, který za ni získal Pulitzerovu cenu a zároveň je autorem scénáře tohoto snímku. A je to vynikající scénář.

Především jsou opravdu skvěle napsané snad všechny postavy, které ve filmu vystupují, a zároveň jsou výtečně zahrané. V obsazení figuruje plejáda známých tváří, z nichž nejvíce prostoru a pozornosti získává samozřejmě Meryl Streep, která na lécích závislou ženu s nelehkým dětstvím, tvrdou autoritativní rukou a pořádnou dávkou cynismu ztvárnila děsivě sugestivně, používaje přitom výrazné řeči těla, stařeckého vzhledu, celé škály obličejových výrazů a velmi okázalého herectví, za které si nominaci na Oscara vyloženě zasloužila. Postava Julie Roberts (nominované za vedlejší roli) zřejmě na rozdíl od svých sester zdědila mnohé z matčiných povahových vlastností, výkon herečky se ale trochu veze ve stínu dech beroucí Streepové. Přesto jde však o velmi výraznou figuru, na které u Julie Roberts, kterou si spojujeme spíš se vzhlednými a hezky nalíčenými hrdinkami, nejsme zvyklí. To samé platí o Benedictu Cumberbatchovi, jehož nesmělý a slabošský bratranec je typickým outsiderem, což je docela změna, zvlášť pokud jste si zvykli tohoto herce vídat v rolích mnohem sofistikovanějších hrdinů, ať už v seriálu Sherlock nebo třeba v posledním Star Treku. Vynikající jsou ale naprosto všichni.

Je zajímavé, že snad žádná z postav není dostatečně sympatická, aby divákovi přirostla k srdci, nebo aby vytvořila důvod pro to, aby jí někdo mohl fandit. I na první pohled čestní, zásadoví a nevinní hrdinové časem o sobě prozradí něco shnilého, případně se zachovají nějakým konkrétním způsobem, za který je snadno a rychle přestanete vnímat jako malé ostrůvky ctnosti v té záplavě zloby, lží, posměšků a vyhrocených hádek. Výjimkou je vedlejší postavička hospodyně s indiánskými kořeny, která je velmi klidná, spravedlivá a tolerantní a vytváří tak silný kontrast k ostatním postavám, který by se možná dal chápat jako kontrast mezi čistotou původních obyvatel amerického kontinentu a zkažeností současné bělošské populace.

Celkové vyznění toho, jak také mohou vypadat některé rodinné vztahy, je poměrně naturalistické a Blízko od sebe tím pádem rozhodně není zrovna dvakrát odpočinkovým pokoukáním. Právě naopak, je to náročná psychologická záležitost připomínající např. podobně laděný snímek Bůh masakru, který byl obdobně koncipován, kde také u mnoha scén mrazilo v zádech, ale zároveň film nebyl vysilující a byla zábava sledovat všechny ty herce, jak skvěle hrají. Až na to, že v Bohu masakru by se místy našel i humor. Tady na něj čas nezbyl.

Že je John Wells zřejmě výborný režisér, dává tušit nejen to, jak vede herce, ale také jak si nápaditě pohrává s gradací scén a s divákovým očekáváním. Ne až tak se mu daří zamaskovat původ filmu v divadelní předloze (pár krátkých scén v exteriérech zkrátka nepomůže, když se 95% příběhu odehrává v jednom domě) a mírnou předvídatelnost děje (že konfrontace hrdinů skončí erupcí vzájemných výčitek a psychického teroru v bouři bezútěšných svárů, musí být snad každému jasné). Zatímco na jednom z plakátů se můžete kochat momentkou přímo z vyvrcholení jedné z takových potyček, trailery jsou v tomto ohledu zas až příliš šetrné (a navíc v nich hraje celkem veselá hudba a nastříhány jsou tak, aby to vypadalo, jako že tam humor je).

Stejný scénárista (a herec) má na triku i scénáře k filmům Brouk a Zabiják Joe (oba podle vlastních divadelních her). Tenhle je z nich nejvyzrálejší a nejlépe realizovaný, za což je třeba připsat zásluhy nejen vypiplaným charakterům a vypointovaným břitkým dialogům, ale i režisérovi a kvalitnímu výběru herců, z nichž mnozí se opravdu zaskvěli.