Zpátky do ringu (Grudge Match) – Recenze – 60%

Nebudu zastírat, že jsem se trochu bál toho, jak film s Robertem De Nirem a Sylvesterem Stallonem, kteří si to rozdají na férovku v boxerském ringu, dopadne. Přeci jen, jsou to už pánové v letech a jejich obsazení do rolí bývalých boxerů bylo hlavně v případě De Nira poměrně překvapivým tahem, neboť ten v posledních letech přesedlal hlavně do komedií, kde hrál většinou jen neškodné důchodce a dědečky. Že budou jejich vzájemné souboje realistické a přirozené, nebylo vůbec jisté.

Dalším argumentem pro to, aby tento film byl nehorázně špatný, se stal nevypočitatelný režisér Peter Segal, který natočil mimo jiné několik komedií s Adamem Sandlerem, třetí Bláznivou střelu (která se dá) a pokračování Zamilovaného profesora (které se opravdu nedá). A světe div se, Zpátky do ringu je docela příjemný a místy i dojemný film, o kterém se rozhodně nedá říct, že by se nepovedl.

Především jsou dobře napsaní oba hlavní hrdinové. Henry „Razor" Sharp (Stallone) a Billy „Kid" McDonnen (De Niro) spolu svedli ve své boxerské kariéře pouze dva zápasy, přičemž každý z nich vyhrál právě jednou a k rozhodujícímu souboji nikdy nedošlo, protože Henry boxerskou profesi opustil. K jejich závěrečnému utkání tak dojde až po dlouhých třiceti letech, kdy Henry nutně potřebuje peníze a Billy prahne po zadostiučinění. Zpátky do ringu umě kombinuje drama a komedii, takže oba hrdinové si prožívají své osudy (Billy se shledává se synem, kterého nikdy neviděl, Henry zas se svou dávnou láskou) a zároveň hýří humorem a různě se vzájemně pošťuchují a komediálně si nadávají.

 

Postavy Stalloneho i De Nira jdou po sobě verbálně i fyzicky, samotní herci museli jít pro změnu sami do sebe. Především De Niro si zaslouží uznání za tak mimořádný výkon, kdy jsem mu v rámci možností věřil všechny pravé i levé háky. Ani u jednoho z nich se sice nedá mluvit o nějaké extrémní fyzické proměně, i tak jde ale o pozoruhodný návrat k tomu, co oba představitelé hlavních rolí předváděli v Rockym, případně v Zuřícím býkovi. Kdyby někdo přišel s nápadem na crossover před dvaceti lety, byl bych z výsledku pravděpodobně nadšen. Takhle jsem však jenom spokojen.

Značná část filmu je totiž až příliš utahaná. Když se zrovna nevtipkuje, neboxuje, netrénuje na zápas, nebo se neřeší vztahy, tak jsou hrdinové ve fázi „zvažování“. Jsou samé: „Mám do toho jít, nebo nemám?“ a když se konečně rozhodnou do toho jít (což bylo jasné), tak jsou zas samé: „Měl bych odstoupit, nebo neměl?“, což je poněkolikáté místy už otravné. Ještě otravnější je Billyho malý vnuk, z něhož se mi dělaly vředy. Také bych se obešel bez Kevina Harta v roli manažera obou vysloužilců, jehož úlohou je být co nejvíc cool a dělat humory. Naopak bych se neobešel bez příjemně hrající Kim Basinger a legračního Alana Arkina s naslouchátkem, který je rasista a bývalý Henryho trenér.

  Je hezké sledovat, jak si herci umí dělat vkusně legraci sami ze sebe a ze svého věku. Trochu mi film připomněl nedávnou komedii Frajeři ve Vegas (opět De Niro), kde bylo něco podobného, ale komediální rovina se tam hůř snesla s tou seriózně dramatickou. Zde jsou oba žánry skloubeny o něco lépe, zas ale snímek postrádá potřebný náboj a plně ho obdrží až v závěrečné čtvrthodině. Do té doby jsou nejzábavnější šarvátky obou hlavních postav a jejich trénink. Nečekejte však přehršel odkazů na Rockyho a Zuřícího býka, těch je tu opravdu minimum (a fungují).

P.S. S přehledem nejvtipnější scéna přijde až po závěrečných titulcích.